Kultura 2010/1

(Obsah a vybrané články čísla, které vyšlo 5.2.2010)

ZPRÁVY Z VÝBORU:
Tou nejdůležitější událostí v letošním roce pro náš Klub kultury je jeho VOLEBNÍ členská schůze. Zdůraznění volební je na místě. Scházíme se každoročně, ale jen jednou za dva roky je členská schůze nejen informativní, ale volební. Výbor by přivítal návrhy na nové členy výboru, protože současní jeho členové vykonávají funkci třetím či čtvrtým volebním obdobím. Změna ve složení výboru by určitě přispěla k novým podnětům v činnosti nejen výboru, ale celého klubu. Současný výbor pracuje ve složení: PhDr. Vojtech Čelko, PhDr. Aleš Holub, Jan Kaštánek, PhDr. Milena Nyklová, Mgr. Maria Paříková, Mgr. Jaroslava Smolová, Jaroslava Světlíková, Ing. Romana Velčovská.
Zvolený výbor před dvěma lety opustila Radana Šatánková z osobních důvodů, bohužel s PhDr. Dagmar Šafaříkovou jsme se rozloučili na moc dlouho. Naopak výbor přijal do svých řad Ing. Marii Vašákovou.
V posledním roce se výboru nedaří pořádat tolik svých akcí jako tomu bylo dříve. Svou činnost soustřeďuje převážně na vydávání klubového bulletinu, vlastně na shánění informací a přípravě článků. Snaží se zlepšovat jeho kvalitu. Výbor věnuje pozornost jak obsahové stránce časopisu, tak i jeho vzhledu. Spolupracujeme s akademickými malíři, kteří dávají jednotlivým ročníkům osobitý charakter. Určitě obohacením bulletinu jsou informace z různých míst naší republiky. Vytvořil se široký okruh pravidelných dopisovatelů, kterým touto cestou děkujeme. Také se zlepšila práce tiskárny. Problémy máme stále s jeho rozesíláním. Organizace, jež pro Českou poštu zajišťuje rozesílání, není schopna do tří dnů doručení zajistit. Přesto věříme, že budete letos dostávat časopis KULTURA 2010 pravidelně a včas. Jde již o jeho 17. ročník
Dlouhodobým problémem byly pro výbor webové stránky klubu. Po několika letech marných pokusů se od podzimu uplynulého roku začalo blýskat na lepší časy. Dnes můžeme říci, že naše stránky žijí. Zásluhu na tom má nová členka výboru Ing. Maria Vašáková.
Legitimace Klubu kultury letošním rokem končí - před výborem, který bude v březnu zvolen, stojí nutnost vytištění nových legitimací.
Někteří členové výboru se spolupodílejí na aktivitách jiných klubů Syndikátu i kulturních sdružení.
Výbor připomíná nutnost zaplatit členské příspěvky pro zájemce o členství nejpozději na březnové členské schůzi, a to:
Členské příspěvky:
Aktivní řádní novináři 300,- Kč
Senioři řádní novináři 100,- Kč
Hosté klubu 450,- Kč

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE:
- Národní galerie v Praze. - po delší době se opět čeřily vody okolo místa generálního ředitele - PhDr. Aleš Holub
- Informace o výstavě Opomíjené památky z cest Středočeským krajem uvádějí stránku spojenou s aktivitou nadace Pro Bohemia - PhDr. Aleš Holub
- Zprávy ze Syndikátu jsou věnovány přehledu o práci jednotlivých územních sdružení a klubů SN ČR v roce 2009
- Plzeňský unikát – článek pojednává o zřízení pivovarského muzea v Plzni - Jaroslava Světlíková
Pivovarské muzeum v Plzni je opravdovým unikátem. Velkou zásluhu na jeho založení měl v padesátých letech emeritní ředitel Poštovního úřadu pan Jan Hejtmánek spolu s ředitelem Národopisného muzea Ladislavem Lábkem. Společně pro muzeum vytipovali památnou sladovnu ve Veleslavínově ulici, a protože oba pánové se nezalekli žádných potíží, budova Pivovarského muzea rok co rok vítá další zájemce o prohlídku tohoto unikátu.
Nově pro své návštěvníky připravilo možnost návštěvy i každé pondělí, kdy bude vstup zdarma a to po celé tři měsíce - od ledna do března může každý přijít i s rodinou nebo přáteli. Jako doplněk prohlídky je připraven zvukový průvodce, který návštěvníky provede zajímavou expozicí původního právovárečného domu, který dýchá atmosférou středověku a odhaluje příběh výroby a způsobu podávání i pití piva od počátků do současnosti. Kromě jiného zavítáte do pozdně gotické sladovny, na hradby nebo do ležáckých sklepů. Pro ty, kterým už bylo 18 let je dokonce připravena ochutnávka piva Pilsner Urquell.
Od února si pak můžete prohlídku rozšířit o labyrint podzemních chodeb Plzeňského historického podzemí, do kterého se vstupuje právě z budovy Pivovarského muzea. Pokud se chcete dovědět více o výrobě piva nebo navštívit autentické výrobní provozy, měli byste zavítat i do pivovaru Plzeňský prazdroj. I zde čeká návštěvníky překvapení – součástí prohlídky je i nahlédnutí do pivovaru Gambrinus.
- Byly to krásné hlavy – 2. prosince 2009 přibyly ve foyeru Národního divadla k dosavadním sedmnácti bustám dvě další – Borise Rösnera a Radovana Lukavského - Mgr. Jiřina J.Hubáčková
Ještě 1. prosince 2009 jich bylo sedmnáct: Marta Krásová, K.H.Hilar, Marie Podvalová, Emil Pollert, Ferdinand Pujman, Jaroslav Krombholc, Jaroslav Kvapil, Emil Burian, Jaroslav Marvan, Otakar Mařák, Josef Kemr, Karel Kovařovic, Rudolf Deyl, Jaroslav Vojta, Otakar Jeremiáš, Růžena Maturová, Karel Höger - busty ve foyeru první galerie Národního divadla.
Ve středu 2. prosince ke všem těm nezapomenutelným členům Národního divadla přibyli další dva – RADOVAN LUKAVSKÝ a BORIS RÖSNER.
(Text bez fotografií J.J.Hubáčková)
- Masopust na rychtě – pozvánka do České Lípy – Mgr. Jitka Brožová
- Lidi, čtěte! - informace o knížkách - PhDr. Milena Nyklová
Každý blízký člověk Boženy Němcové vzbuzuje dnes velkou pozornost, což samozřejmě platí o jejím muži Josefu Němcovi v prvé řadě. Zdálo se mi nespravedlivé, že se na něj literární historie dívala tak svrchu, přitom je zřejmé, že bez jeho vlasteneckého postoje by se Božena nejspíš neseznámila s českými spisovateli a nestala se také českou spisovatelkou. Magdalena Pokorná napsala biografii Josef Němec s podtitulem Neobyčejný muž neobyčejné ženy (Academia), kde chronologicky sleduje jeho životní pouť, kterou mu pořádně zašmodrchala nejen doba (Němec žil v letech 1805-1879), ale především jeho nevyrovnaná, vznětlivá povaha, která bojovala s každou nespravedlností a nepoctivostí. Autorka čerpá při svém napínavém líčení z dokumentů a nejvíc z korespondence. Josef Němec byl totiž úžasný pisatel dopisů, a to nejen ženě, ale po její smrti i dětem. Živost jeho líčení je spojena s výborným pozorovatelským talentem, a o tom svědčí i jeho příspěvky do novin, jejichž úryvky jsou také v knize otištěny. Je těch dopisů tolik především proto, že Josef Němec byl velmi často mimo domov, jak ho překládali z místa na místo, pokud s ním jeho žena s dětmi nejezdila. Nejvíc celoživotních potíží mu způsobila jeho politická angažovanost v revoluci 1848, jak je zřejmé především z policejních dokumentů, které nešetřily odsudky, když popisovaly Němcův charakter. Nejvíc mu vytýkaly neloajalitu k císaři, protože jako státní úředník (byl u finanční stráže) nedodržoval nutná pravidla, jejichž základem byla ovšem naprostá poslušnost. Něco jiného je samozřejmě jeho vztah k ženě a rodině, ukazuje se, že uznával Boženinu práci spisovatelskou, i když jí vytýkal nedostatek smyslu pro organizaci domácnosti. Je ovšem s podivem, že jejich služka ji nedokázala právě v této sféře nahradit. Nejvíc se asi manželé rozcházeli v názoru na výchovu dětí, matka z nich chtěla mít vzdělané lidi, kteří by se samostatně uživili, kdežto otec si přál, aby hned po základní škole začaly vydělávat peníze. To, že byl v této rodině neustálý nedostatek, víme ze vzpomínek jejich přátel, ale že celoživotně stála rodina na pokraji bídy, to vypadá skoro až nepravděpodobně. Situace se nezlepšila ani po smrti Boženy Němcové, otec se neustále stěhoval za nějakým přilepšením k penzi a také za dětmi, jezdil i za nejmladším Jaroslavem až do Oděsy. Jako by ho honil nějaký běs neklidu, a to v době, kdy ideálem bylo zůstat celý život na jednom místě. Nakonec zemřel u syna Karla v Táboře, kde je také pohřben a kde měl pomník. Z biografie Josefa Němce se dozvíme o životě všech dětí i jejich dětí, mě patrně nejvíc překvapilo, že dcera Dora, která je uložena ve vyšehradském hrobě se svou matkou, měla nemanželské dítě. Ale je tu také zveřejněn příspěvek Josefa Němce k polemice, která vznikla kolem Důvěrných listů z Prahy, v níž dopisovatel navrhuje, když se dva hádají, tedy Národní listy a Pokrok, aby se založil list třetí. Josef Němec byl jistě mimořádný člověk, o němž by se ovšem bez slávy jeho ženy patrně nic nevědělo.
V povídkách a delších novelách Zdeňka Grmolce Vymítání anděla (Host) lidé nežijí jen obyčejným životem, v němž krutá politika doby působí jakoby vzdálená ozvěna, která má však přímý důsledek na to, jak žijí. Tím druhým životem je sen nebo zvůle a teror, které v nejlepší novele Ošklivé káčátko vedou k tomu, že když se chlapec Adolf chce vyhnout výsměchu nejen dětí, ale i učitelky, stane se velkým manipulátorem, který sadisticky zotročuje všechny kolem sebe. To, co dělá, vypadá šíleně a také sám končí v blázinci. Když se vrátí, stará se o svou nemohoucí matku a přitom přepisuje zakázané knihy a dokumenty. Až nakonec je se svou Aničkou zatčen. Je to hororový příběh, v němž je mnoho děsu, velikého strachu a strašlivé pomsty, ale nakonec i trpělivosti a smíření.
Všechny tyhle polohy umí autor dokonale vyjádřit, ale nejčastěji vás vezme pod krkem a drží vás v šoku. Dokonce i tam, kde jde o víru a Boha, v té době zakazované a proklínané, a tedy i trestuhodné. Grmolec je silný i v obrázcích z moravské vesnice, ze zabíjačky a pijatiky, kde si člověk může vylít vztek nad všemocnými funkcionáři a kde autor v dialogu používá moravismy, které dodávají příběhům na opravdovosti a autentičnosti. V téhle knize, kde se nevymítá ďábel, jak je všeobecně zvykem, ale anděl, se Zdeněk Grmolec představuje jako výborný spisovatel, který má hroznou komunistickou dobu zažranou pod nehty, a proto ji s takovou silou dokáže vyjádřit na jednotlivých lidských osudech.
Momentky ze současného všedního života, které napsal mladý autor Stanislav Beránek (1977) a nazval případně Hliněné dny (Host), prozrazují spoušť v lidských vztazích a vlastně nevábnost způsobu, jak lidé žijí. Snad i jméno rodiny Švarcových poukazuje na temné stránky (z německého schwarz) našeho bytí a především na jeho marnost, takže to není radostné čtení. Ráda bych ocitovala, co sám autor napsal - je to „kniha do omrzení opakující, že štěstí je nesouměřitelné a relativní a láska může mít podobu skrytou i nehezkou, že každému z nás sedí mezi ušima nebo ve vnitřnostech ďábel, který dává životu směr v danou chvíli nevhodný, a přesto se mladí úspěšní setkají s mladými neúspěšnými nad stejnou rozlitou stařeckou polévkou“.
Jsem opravdu ráda, že Marcela Pecháčková udělala knižní rozhovor s první dámou a nazvala ho Livia Klausová Smutkem neobtěžuju (Nakladatelství Lidové noviny). Zpočátku jsem si myslela, že ho autorka vede dost jednoduše, že nejde příliš do hloubky, ale uvědomila jsem si, že je to postupné rozvíjení děje. Nejdříve rodina a doba, v níž se Livia narodila, studia, vzpomínka na první dětskou lásku a pak tu životní k Václavu Klausovi, synové a posléze společenská role paní premiérové a paní prezidentové. Přiznám se, že nemohu neobdivovat její upřímnost, radost nad každým jejím postavením, mnoho žen by si postěžovalo na přemíru povinností, málo času, na oficiality, jimž se musí denně podřizovat, na ztrátu soukromého života. A hlavně jí věřím, že se nepřetvařuje, i když samozřejmě je jasné, že o mnoha věcech musí mluvit diplomaticky, to znamená pravdivě, ale uváženě. Zjistila jsem tak, že je to žena chytrá, která neprosazuje feminismus ani rovnostářství, ale slušnost a osobitost. A nechce se vyjadřovat k věcem, kterým nerozumí, spíš jí jde o lidské vztahy i k cizím osobnostem, třeba při kávě ukázat paní Obamové Prahu jako milovanou bytost. Některé věci mě vyloženě překvapily - že jako studenti vysoké školy museli normálně pracovat coby dělníci na plný úvazek celý rok (to se nedělo ani v padesátých letech), že nenašli v Riegrových sadech původní restauraci - bývalá Šretrárna, kam jsme tak často a rádi chodili, tam stojí, ale je za ohradou i s krásnou zahradní restaurací, protože dům koupila nějaká firma (že jí ovšem žižkovský městský úřad neprodal jen s podmínkou, že tam zachová restauraci, je do nebe volající). A také mě překvapilo, že existuje program Startovné, kdy se vytipovaným dětem dají peníze na to, aby mohly začít nový život, a hlavně že se to kontroluje, že paní Livia odpoví na každý dopis a konečně že vytvořila třináctou komnatu, kam odkládá všechno, co neměla rok na sobě, a každý z pozvaných si může odnést něco, co se mu zalíbí. A mrzí mě, že nějaký tiskový šotek (nebo spíš nepozornost) ji na konci knihy připravil o jednu sestru.
Má cesta k opeře (vydal Antonín Boráň - Bondy) má dva autory, ředitele Státní opery v Praze Jaroslava Vocelku, který vzpomíná na svou životní a profesní cestu, a novináře Jiřího Levého, který vše napsal. Sám se přiznává, že mu k tomu nahrálo jeho fandovství pro operu a náhodné setkání s Mgr. Jaroslavem Vocelkou.
Není to klasický rozhovor, ale i tak je zřejmé, že ředitel Vocelka je mnohem méně sdílný než paní Livia a do intimnějších poloh svého života nedá vůbec nahlédnout. I když se občas můžeme zasmát, jsou to spíš humorné absurdity, které se prostě přiházely. Třeba když domovnice do kádrového posudku napíše, že jeho rodiče mají buržoazní manýry, protože se vodí zavěšeni. Je to samozřejmě detail, ale charakteristicky postihuje nesmyslnost doby. A je vlastně s podivem, že se pan Mgr.Vocelka vždycky dostal na vedoucí místo, ať to bylo v Laterně magice (na FAMU vystudoval produkci), v Československém souboru písní a tanců, nebo že se stal ředitelem Středočeského divadla Kladno a posléze ředitelem Státní opery. Jeho úsměvná tvář vypadá velmi sympaticky, ale v knize nenahlédneme za ni, nevíme, co soudí o zpěvácích a hercích, jaké má přátele, co ho baví, co čte, když byl od dětství vášnivý čtenář. O jeho vztahu k ženám se dozvídáme, že je „dosud nespoutaný manželským slibem“, o jeho vztahu k novinářům, že chybí odborná kritika. Bylo to zřejmě jeho přání, aby na sebe nic lidsky podstatného neprozradil. Mají to snad nahradit přátelské řádky několika lidí o něm, Karlem Gottem počínaje a Zdeňkem Troškou konče? Víc vřelosti by neškodilo.
Co si představujete pod titulem knížky Ženy, které uměly myslet i bez manžela? Autorka Eva Uhrová dodává, že kdyby bylo na obálce více místa, titul by měl pokračovat: přestože ho měly - a dokonce i rády. Zdá se mi, že i s tím dovětkem to není zcela přesné. Jde totiž o medailony jedenácti žen, které myslely jako všechny ženy na světě, ale především prosadily nějaký nápad, který vedl k tomu, aby ženy nemusely být jen ženy svých mužů, matky a hospodyně. Autorka si vybrala ženy, které většinou známe: Františku Svatavu Amerlingovou, která podporovala svého muže, zakladatele velkolepého studijního projektu Budeč, po jehož krachu vyučovala ve své škole, kterou překvapivě proměnila po roce 1848 z české na německou. Amálie Mánesová, sestra Quida a Josefa, se obětovala, aby mohli nadaní bratři studovat, Marie Riegrová-Palacká byla známá svou neúnavnou prací, pletením a šitím pro chudé. A tak bychom mohli pokračovat - všechny se projevily jako ženy pilné, houževnaté, které viděly smysl svého života v práci pro druhé. Autorka ovšem nemusí líčit jejich těžký zápas o prosazení ženy jako takové. Patrně byli mnozí, kteří neviděli rádi, že ženy jsou cílevědomé a chtějí něčeho dosáhnout, ale Eva Uhrová o tom nepíše. Rozhodně však připomíná i ty méně známé, jimž se podařilo v otázkách ženského hnutí něco prosadit, práva žen na potrat, na novinářskou práci (Olga Fastrová), protože měly takovou povahu. Mezi těch jedenáct žen se dostala i vnučka Boženy Němcové, dcera syna Karla, Marie Záhořová-Němcová, která založila československou YWCA. Drobná knížka Evy Uhrové tedy připomíná několik příběhů žen, které rozhodně stojí za to, abychom si jejich život a práci pamatovali (vydala Krásná paní).
Jiřího Štědroně známe ze Semaforu jako muzikanta a herce (pracoval prý také jako ředitel reklamní agentury a vyráběl křišťálové lustry), ale teď se představil jako spisovatel. Jeho kniha pěti povídek se jmenuje Snad jsem zas tolik neřekl (Naše vojsko). Každá ta povídka má velmi složitě vymyšlenou zápletku, plnou podrazů a nečekaných obratů, což ukazuje autora jako nesentimentálního pozorovatele lidského hemžení, kde člověk rozdává rány, ale sám také nakonec dostane na frak. Tak například v povídce Stůňu a jsem na to sám se žena rozhodne, že pomůže svému muži, aby se dostal k filmu. Pozve tedy režiséra Kavana, který ve chvíli, kdy muž musí jít něco spravit v domě, po ní vyjede (pak se ovšem ukáže, že už kdysi byli milenci), pan Rybář sice roli dostane, ale jeho žena se od něj odstěhuje ke Kavanovi a rozvede se s ním. Stane se ovšem, že Rybář se uchytí, stane se slavným a bohatým, a tehdy ho jeho bývalá žena požádá o peníze, které údajně potřebuje na drahou operaci v Americe. S těmi penězi pak skutečně odjede do Ameriky Kavan se svou další
milenkou. V titulní povídce se také pohybujeme v prostředí divadla, show, produkce, peněz, kde jde o vztahy a majetek. Dva bratři vlastní jeden dům, Evžen má ženu a dvě děti, zatímco Igor je sám, ovšem začal si se švagrovou, a toho chce její muž využít k tomu, aby mu půlku domu prodal. Možný režisér Igorova díla má ovšem zájem na tom, aby se na území Zavadilky, kterou chrání Igorův bratr Evžen, postavila megalomanská stavba. Tedy já na bráchu, brácha na mě, ruka ruku myje, tak to chodí, ale nakonec se to nejen v této povídce, ale ve všech pěti, které Jiří Štědroň pod titul Snad jsem zas tolik neřekl shromáždil, zvrtne a všechno dopadne jinak. Je to dobře vymyšleno, ale člověka z toho mrazí.
Patrně jste už slyšeli jméno švédského spisovatele Stiega Larssona, který je veleúspěšný po celém světě. Dovede vyprávět o lidských osudech tak napínavě, že když člověk začne číst některý jeho tlustý román, nepřestane, dokud není na konci. Není určitě ojedinělý dojem, jak jej vyjádřil Martin Shaw: „To nádherné vypravování mě úplně pohltilo, stejně jako postavy, skutečné a živé. Je to víc než kniha, je to droga. Jsem závislý!“ Četla jsem jen druhý díl trilogie Milénium, který má název Dívka, která si hrála s ohněm (Host), a položila jsem si otázku, v čem je ta úžasná přitažlivost Larssonových románů. Pokud si někdo dovede vymyslet dobrý příběh, zasadit ho do atraktivního prostředí, tady jsou to noviny a podsvětí, dodat k podrobnému zločinnému a kriminálnímu ději nějaké tajemné jméno, pod nímž se skrývá hybatel zla a člověk, který usiluje o pomstu, pak už stačí jen sednout a napsat to. Není nic lehčího, co říkáte? Škoda jen, že se to už nebudeme moct učit z Larssonových nových knih, v roce 2004 v padesáti letech zemřel na infarkt. Toho napětí asi na něj bylo moc!
- Kultura a společnost – události zaznamenal Jan Kaštánek
- Několik zkušeností o tom, jak se rodí kniha – Miroslav Sígl
- Stopař – Vodenkovi, otec i syn, se celý život věnovali stopám, které nejen sledovali, studovali, i kreslili, nyní je vydali knižně - PhDr. Aleš Holub
Jsou mezi námi nebo kolem nás lidé, které mnoho let známe. Je to vlastně pravda? Najednou nás překvapí svými zájmy, znalostmi a dovednostmi. K nim patří dva „stopaři“, otec a syn Vodenkovi. Syn, Jiří Vodenka, vyrůstal v rodině, jež měla blízko k přírodě. Od mládí ho otec učil znát stopy a majitele „paciček“, které je zanechávaly. Pan Václav, otec, nejen stopy sledoval, studoval, ale i kreslil. Byl zanícený skaut. Proto se jeho syn brzo dostal do oddílu Jaroslava Foglara. Vydat soubor kreseb a textů o stopování knižně, se staršímu Vodenkovi podařilo až před rozpadem republiky 1939. Po jeho smrti, syn Jiří v práci stopaře pokračoval a sbírku rozšiřoval. Občas s pomocí Jaroslava Foglara v některém z mládežnických časopisů něco uvedl, ale celý soubor knižně publikovat se mu nedařilo. Dokonce jiní autoři knížek o přírodě jeho texty i obrázky uplatňovali ve svých pracích a samozřejmě žádná zmínka o původním autorovi. Tak trochu zatrpknul, dokonce uvažoval, že vše zničí. Naštěstí se tak nestalo. Jiřího Vodenku znám léta z Jestřábova oddílu (kde má přezdívku Jíra) a přesto mne nedávno překvapil, když přede mne položil svoji knížku Nauka o stopování.
Jiří Vodenka se narodil 31.12.1922, patřil tedy k ročníkům totálně nasazovaných. Jeho vrstevníky z ročníku „22“ úřady naštěstí posílaly na práce v Protektorátu Čechy a Morava. Po ukončení Státní grafické školy v Praze na Smíchově se dostal do knihařských podniků. Studium na grafické škole mu pomohlo při obrazovém zaznamenávání podob stop, vždyť posuďte sami. Nakonec za pomoci přátel v roce 2004 vydal na své náklady celoživotní lásku – STOPY, knížku plnou nejen zobrazených stop, ale i kreseb živočichů žijících u nás. V knížce Nauka o stopování najdete vyobrazení, popis a stopy 43 savců, 165 ptáků a dokonce i 4 plazů.
- Přehled kulturního dění – stránky Mgr. Marie Paříkové
- Vánoce s Patriotem – článek s posláním a obsahem Pardubického čtrnáctideníku seznamuje - Mgr. Jiřina J.Hubáčková
Vánoce, vlastně už loňské, jsem strávila s Patriotem – tedy s Pardubickým Patriotem, regionálními novinami pro Pardubický kraj (vychází čtrnáctidenně, distribuce zdarma).
A nelitovala jsem. Ze spousty pozoruhodností jsem vybrala čtyři, které by mohly zajímat i vás.

* 177 milionů korun získá Pardubický kraj v letech 2010-2014 ze státního rozpočtu jako příspěvek na obnovu pardubického zámku, sídla dvou institucí: Východočeského muzea a Východočeské galerie.
Vzniknout by měly dvě nové expozice (historie a archeologie), zpřístupněna bude zámecká kaple, venkovními prostorami valů a parkánu povede naučná stezka, ve vstupu do zámku přivítá návštěvníky nové informační centrum, rekonstruovat se budou bývalé hospodářské budovy, novinkou bude ateliér pro pobyty umělců a na prvním nádvoří k posezení pozve zámecká kavárna.
A ještě něco: Pardubický zámek by měla vláda v nejbližší době prohlásit za národní kulturní památku!

* Město Holice si připomenulo výročí narození dvou významných mužů:
- Josef Dudych (13.12.1819 Holice - 15.5.1881 Praha) - kněz, spisovatel, vzdělavatel a především mecenáš a příznivec města (podpořil založení provizorní nemocnice a chudobince).
- Miloš Makovec (11.12.1919 Turnov - 10.2.2000 Praha) - filmový režisér a scenárista, zasloužil se o propagaci Holic filmem Velké dobrodružství, představujícím osudy holického rodáka, afrického cestovatele dr. Emila Holuba v podání Otomara Krejči (film měl slavnostní premiéru
1. listopadu 1952 právě v Holicích).

* Vojtěchovi upadla ruka - ale už je v pořádku!
Socha strážce Pardubic, mající podobu Vojtěcha z Pernštejna (vlastnil pardubické panství v 16. století) a více než sto let shlížející na město ze štítu zdejší radnice, se v loňském červnu začala rozpadat. Byla proto sejmuta, zrestaurována a navíc:

V jejím podstavci objevena zinková schránka s dokumenty pocházejícími z roku 1940. Mezi nimi byla i zpráva klempíře pana Vostřela, který tehdy Vojtěchovi „zachránil život" novou železnou kostrou. (Tenkrát se opravovala celá novorenesanční radnice, aby důstojně oslavila 600. výročí povýšení Pardubic na město.)

* A na závěr jedna rarita: Na fotografii Vladislava Brandy vidíte náměstí v Holicích. Domy, auta, stromy - na tom by nebylo nic neobvyklého. Až na to pojmenování: Velké náměstí, náměstí Císaře a krále Františka Josefa I., Velké náměstí, Masarykovo náměstí, Velké náměstí, Masarykovo náměstí, Náměstí Stalingradu, náměstí Rudé armády, náměstí T.G.Masaryka...
6 jmen a 8 změn - důkaz, jak i holickým náměstím procházely dějiny...

- Predvianočné výstavy vo Viedni a Novoročné výstavy v Ríme – informace o zajímavých výstavách - PhDr. Vojtech Čelko
Už niekoľko rokov po renovovaní púta záujem verejnosti viedenská Albertina. Takmer každá výstava sa teší veľkej pozornosti verejnosti a je to vidieť aj na návštevnosti. Pokiaľ sa človek nerozhodne pre všedný deň predpoludním nesmie sa čudovať, že sa na neho tlačí dav návštevníkov, dýchajú mu za krk a zároveň ho ženú tempom čo najskôr prejsť výstavu. Jesenné mesiace až do 10. januára v Albertine pripravili výstavu „Impresionizmus“ – s podtitulom Ako prišlo svetlo na plátno. Výstava predstavuje 193 diel z čoho je 125 malieb a 56 exponátov. Celkom od štyridsiatich piatich umelcov, medzi nimi sú zastúpené mená ako Caillebotte, Cézanne, Courbert, Degas, Gauguin, Manet, Monet, Pissarro, Renoir. Signac. Sisley, Tolouse- Lautrec a van Gogh.
Predstavovaná výstava je neobyčajný a jedinečný pohľad na svet francúzskeho impresionizmu od jeho koreňov v maľbe v prírode až k optickým farebným pokusom pointilizmu a postimpresionizmu.
V dnešnej dobe, keď nie je problém pozrieť si rôzne európske múzeá a galérie, či obrazy z ame-rických zbierok pri príležitostných výstavách, museli kustódi priniesť i niečo nové. V popredí stoja roz-ličné pohľady umelcov, reš-taurátorov a pozorovateľov. Popri estetických kvalitách sú osvetlené technické a teoretické aspekty im-presionizmu a otvorene sa kladú ich súvislosti.
Skúmaná je úloha svetla a účinok fyzikálnych zákonitostí na impresionistickú maľbu. Systematická analýza maliarskych techník a metód dáva pohľad na vznik diel. Prekvapujúce poznatky prinášajú rekonštrukcie maliarskych procesov a prepracovanie umelca, či niekoho iného. Práve tak aj bádanie o stave a príbehy reštaurovaných obrazov. Vystavené sú aj rôzne pomôcky, ktoré maliari používali. Či už ide o štetce, palety, tuby farieb, škatule na farby, stojany, čo všetko spolu vytvára autentický dojem vtedajších pracovných podmienok maľby vo voľnej prírode.

Neuveriteľný počet sedemdesiat päť obrazov bolo zapožičaných zo zbierky Wallraf – Richartz- múzea z Kolína nad Rýnom a Fondation Corboud, Kolín, ktorých kunsthistorici výstavu koncipovali.. Ďalšie obrazy pochádzajú z galérií a múzeí v Paríži, Madride, Prahy, Budapešti, Amsterdamu a zo zbierky manželov Batlinerových, ktorá je dlhodobo zapožičaná do priestorov Albertiny. Samozrejme aj z mnohých ďalších plus súkromných zbierok. Prekvapilo ma, že sú tri obrazy – od Cézana, Pissara a Moneta požičané z pražskej Národní galerie, ktorá nezvykne požičiavať obrazy. Podľa Milana Knižáka majú záujemcovia, ktorí chcú poznať zbierky Národní galerie prísť sa pozrieť do Prahy.
Ale vysvetlenie teraz je jednouché. Tento rok bude časť Batlinerových zbierky vystavená v Prahe.Na výstave je osvetlený aj výraz „impresionizmus“, ktorý ako pejoratívny v roku 1874, použil kunsthistorik Louis Leroy pri komentovaní Monetovho diela „Impression“. Povedal: „Výraz im-presia- čo iného!. : Tapeta v em-bryonálnom štádiu sa ďalej rozvíja než táto maľba s motívom mora“. Výstava sa konala v priestoroch fotografa Nadara a boli na nej za-stúpení Monet, Pissarro, Sisley, Morisotová. Cézanne, Degas a Renoir.
V jednotlivých sálach Albertiny boli rôzne zaujímavé texty k vystaveným umelcom. Pre mˇma bolo novinkou, že Gustave Caillebotte, ktorý patril k „impresionistom prvej hodiny“ bol podporovateľ a zberateľ diel svojich priateľov. Ako dedič značného majetku si mohol dovoliť nákupmi mierniť finančnú núdzu svoji druhov. Keď v roku 1894 zomrel, testamentárne zanechal svoju dôležitú a obsiahlu zbierku impresionistickej maľby Louvru, v nádeji, že pomôže tým presadiť novému umeleckému smeru. Ale ani po dvadsiatich rokoch od prvej impresionistickej výstavy nemohli u štátom zodpovedných za kultúru úradníkov prebojovať uznanie nového umenia. Dve tretiny zbierky boli odmietnuté. Prijaté obrazy dnes tvoria jadro impresionistickej zbierky v Musée d Orsay. Veľká časť vtedy odmietnutých malieb neskoršie bola predaná americkým zberateľom a visí dnes vo veľkých múzeách v USA. Výstava bola inštalovaná v desiatich sálach a bol k nej vydaný katalóg za 29 euro.
Vynikajúcu výstavu pripravilo Kunsthistorische Museum pod názvom „Kto bol Karol Smelý“ (1433-1477) s podtitulom „Sláva a zánik posledného burgundského vojvodu“.
Sebavedomý, krutý, estét patril vo svojej protirečivosti k najskvelejším postavám 15. storočia. Miloval umenie, jeho túžba po nádhere nepoznala hraníc. Ale jeho vášeň po moci a zanovitosť sa stali veľkou prekážkou. Jeho výstredný život skončil predčasne na poli v bitke pri Nancy len v štyridsiatich štyroch rokoch. Bol moderný človek, ale nakoniec zlyhal na tradičnom spôsobe uvažovania. Zanechal netušené poklady z legendárnej doby bur-gundskej dvorskej kultúry. Umelecko-historické múzeum vo Viedni zo svojich zbierok spoločne s „burgundskou korisťou“ pripravilo jedinečnú výstavu, ktorá poukazuje na vysokú kultúru, ale zároveň na historický význam pre vzostup Habsburgov. Po smrti burgundského kniežaťa, jeho jediná dcéra Jana sa stala dedičkou všetkého majetku a vydala sa za Maximiliána Habsburského. O dve generácie neskôr jeho pra-vnuk Karol V. vytvoril ríšu „nad ktorou slnko nezapadalo“. Dávno som nevidel tak skvelé exponáty. Niektoré opustili prvýkrát Švajčiarsko po päťsto rokoch. Môj obľú-bený obraz Karla Smelého od Rogiera van der Weydena z berlínskej Národnej galérie bol rôznych replikách, lebo originál bol zapožičaný na Rogier van der Weydenovej výstave bola v ten čas v Bru-ggách či inom belgickom meste. ale výstava návštev-níkovi ponúkla neobyčajné množstvo nádherných expo-nátov, nielen obrazy, ale ta-pisérie, zbrane, brnenia, oble-čenie, cirkevné ornáty, pred-mety bežnej dvorskej kultú-ry, šperky, iluminácie. Náv-števník výstavy sa veľa doz-vie aj o Ráde zlatého rúna, ktorý založil Karlov otec. Vystavený je štatút Rádu zlatého rúna a k tejto príleži-tosti vyšla i informačná kniha o histórii tohto rádu. Výstava nebola rozsiahla, len v ôs-mych miestnostiach, ale ob-sahovo neobyčajne bohatá
NOVOROČNÉ VÝSTAVY V RÍME.
Chcel by som upozorniť na niekoľko príležitostných výstav, lebo galérie a múzeá väčšinou majú stále expozície, tak teraz na priestory obmeňovaných výstavných plôch.
Ešte v úvode by som chcel upozorniť, že niektoré múzeá neakceptujú nielen legitimáciu Klubu kultúry, ale ani syndikátu. Pracovníci v pokladni tvrdia, že voľný prístup je len pre talianskych novinárov, alebo občanov európskej únie, ktorý dovŕšili šesťdesiat päť rokov.
V komplexe pamätníku Viktora Emanuela od októbra do začiatku februára je veľká výstava „Dadaizmus a surrealizmus“. Na výstave sú zastúpené všetky slávne exponáty, ktoré bývajú reprodukované, keď ide o dadaizmus, ale i surrealizmus. Počínajúc „Fontánou“ čo je vlastne porcelánová mušľa od Marcela Duchampa vystavená už pri prvej dadaistickej výstave organizovanej v Zürichu Tristanom Tzarom, mimochodom odohrávala sa na pisoáre, cez diela Tristana Tzaru, Giorgio de Chirica Maxa Ernsta, Man Raya, Juana Miróa ,René Magritta, André Bretona.. Takmer päťsto exponátov – olejov, sôch , asambláží, koláží, katalógov z výstav. Od mien, ktoré sú pojmom až po u nás menej známych autorov. Pozoruhodné je množstvo obrazov zo zbierky Very a Artura Schwarza v Museum Israel v Jeruzaleme, ktoré priam lákajú k návšteve tohto múzea, alebo zo súkromných zbierok. Pre českého návštevníka je zaujímavé vidieť päť obrazov Toyen zo šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov, alebo zastúpenie Jindřicha Štýrskeho a Václava Zikmunda zo štyridsiatych rokov. V poňatí kurátorov surrealizmus pokračuje dodnes zastúpené sú skupiny umelcov prvých hodín surrealizmu, ktorí vystavovali v Paríži v Galérii Pierre v novembri 1925, ďalej na výstave organizovanej Rolandom Penrosem v New Burlington Galleties v júni 1936, ako i povojnové z roku 1947, kde boli kurátormi André Breton a Marcel Duchamp, tiež vystavovatelia výstav z roku 1959 a 1961. Jednou vetou: zážitok na celý život!.
V jazdiarni Quirinálu (Scuderie del Quirinale) bola výstava „Rím. Maľba impéria,“ ktorá predstavila antické nástenné a iné maľby, zahŕňajúce takmer štyroch storočí. Viac ako sto diel rôznych žánrov či už ide o mytológiu a náboženstvo, krajinky, zátišia, akty, alebo portréty približujú dávny svet, len otázka ostáva, ako je možné, že sa uchovali. Pričom nejde len o vykopávky z Pompejí. K jednotlivým maľbám bol podrobný historický komentár. Exponáty boli zapožičané nielen z talianskych archeologických zbierok, ale aj z Vatikánu, Louvre, Britského múzea v Londýne,. Edinburghu, Kolína, Mníchova či Berlína. Pozoruhodná je krása a realizmus vystavených malieb.
Palazzo delle esposizioni uvádza prvú výstavu amerického umelca Alexandra Caldera (1898-1976). Jeho pôvabné drôtené konštrukcie, najmä zvierat či chrobákov sú neobyčajným zážitkom pre oči. Viac ako sto päťdesiat diel zachytáva rôzne štádia umelcovej tvorby. Výstava je doplnená fotografiami umelca od talianskeho fotografa Ugo Mulasa (1928-1973)..
V Palazzo Venezia bola výstava „Grazia e il potere“, čo predstavovala svätcov a patrónov Európy. Zaujalo ma, že na záver pri výpočte krajín a poukázaním na ich najznámejších svätcov pre Slovensko bola ako patrónka Svätá Mária Šaštínska a Jan Nepomucký. Tradične „kacírske Čechy“ mali asi najviac svätcov o ktorých bola reč. Pri Cyrilovi a Metodovi sa prezentovali ukážky z hlaholských zlomkov z vatikánskych zbierok. Krásny bol Tizianov obraz svätého Šebastiána, na rozdiel od častejšie vystavovaného z petrohradskej Ermitáže, Tizinov obraz, ktorý bol v Ríme, pochádzal zo súkromnej zbierky vo Washingtone.
Výstava bola inštalovaná v krásnych sálach, kde už len pohľad na stropy viedol k úžasu. Na výstave boli zastúpené diela od viac ako stodvadsať umelcov medzi ktorých patrili Dürer, van Eyck, Montegna, Anton van Dyck, Ingres, El Greco, Guercino, Caravaggio a Tiepolo.
Hovorí sa, že v Ríme je sezóna po celý rok, tak niet divu, že na udržaní záujmu návštevníkov treba aj vhodný kultúrny program, ku ktorému výstavy by mali byť jedinečnosť.

- Předvánoční… - mnohé profesionální i amatérské kroužky a kluby představují výsledky své tvorby na předvánočních koncertech - PhDr. Aleš Holub
- Lucerna rozsvítila závěr adventu – výrazný potlesk diváků vyjádřil uspokojení nad novým nastudováním oblíbené hry Aloise Jiráska v Divadle J.K.Tyla v Plzni – Jaroslava Světlíková
- Anda-Louise Hobza se zaskvěla ve Veronské aréně – Státní opera Praha uvedla s úspěchem operu Giacoma Pucciniho Toska – Ludvika Krupičková
- Jak ze svého potomka vychovat delikventa – trochu nadsazený návod, ale bohužel v praxi často podporovaný odpovědnými (převzatý materiál) - PhDr. Aleš Holub
- Půvabná děva – fotopublikace italského uměleckého fotografa Rossana B. Maniscalchiho - Mgr. Jiřina J.Hubáčková
- Má zbožňovaná babička - další pokračování vyprávění etnografky PhDr. Marie Ulčové o časech minulých, lidském štěstí a jejich osudech
- Magdalena Dobromila Rettigová – k životním jubileím vydala Česká pošta příležitostnou známku - Mgr. Jiřina J.Hubáčková
- Šípková Růženka – nové představení baletu v Divadle J.K.Tyla v Plzni – Mgr. Bedřiška Brůhová
- Spomienka na významného českého orientalistu Dr. Miroslava Krásu - PhDr. Vojtech Čelko
- Smetanovské dny v Plzni - o jubilejním třicátém ročníku největšího plzeňského hudebního festivalu – Jaroslava Světlíková
- Příležitostná poštovní dopisnice vydaná k 60. narozeninám časopisu Filatelie - Mgr. Jiřina J.Hubáčková
- Martin Salcman – reprezentativní výstava v Plzni - Mgr. Bedřiška Brůhová
- Zmizeli a nalezeni – sborník Nadačního fondu gymnázia Strakonice, součást celorepublikového projektu Zmizelí sousedé - PhDr. Vojtech Čelko
- Kostel Panny Marie pod Řetězem – povídání o dalším pražském kostele - PhDr. Aleš Holub
- Kalendář městské části Praha 4 – představení fotokalendáře pro rok 2010 - Mgr. Jiřina J.Hubáčková
- Lhotecká zastavení – o kostele Panny Marie Královny míru - Mgr. Jiřina J.Hubáčková
- Oblastní výstava v Lounech – pozvánka - Mgr. Jiřina J.Hubáčková
- Krátce z kultury Plzeňska – Jaroslava Světlíková