Kulatiny Jiřího Jilíka. Osm desítek velmi plodných let

Novinář, spisovatel, moderátor, učitel, scénárista, manažer, folklorista, předseda Kontrolní skupiny Syndikátu novinářů Zlínského kraje. A mnoho dalšího. Velmi významný a vážený Hradišťan Jiří Jilík slaví ve výborné kondici stěží uvěřitelné osmdesátiny. Neuvěřitelná šíře jeho pracovního záběru včetně ještě neuvěřitelnější rozsáhlé bibliografie svádí na úvod k otázce mírně poťouchlé…

 

Pane Jiří, začněme tedy takto: je něco, co vůbec, ale vůbec neumíte a nemáte rád?

Výčet toho, co neumím a nemám rád, by byl velice obsáhlý. Nejlépe by na tu otázku odpověděla moje manželka, která by řekla něco v tom smyslu, že kromě psaní neumím nic a nemám rád, když mě někdo při tom psaní vyrušuje. Je to tak. Proto provádí všechny drobné údržbářské opravy a úpravy doma i na chatě do úrovně, než je třeba zavolat odborníka nebo firmu, kvalifikovaně domlouvá opravy auta (pozná, proč nestartuje nebo nejede), dovede číst elektroměr i vodoměr… A co nemám rád? Promiňte mnozí, ale sport, kromě šachů.

 

Značka JJ je ztělesněním toho dobrého a plodného, co dává krásné Slovácko. Ovšem muž slovutný a ctěný i kamarády stejné generace za své „moravskoslováctví“ je…no jen si to řekněme…z Prahy. Jak došlo k tomu posunu?

Můj otec Fanek, rodák z Kunovic na Slovácku, absolvent Mistrovské knihvazačské školy v Uh. Hradišti, byl za války nuceně nasazený v Německu, v Lipsku. Po velkém bombardování města utekl do Čech a schovával se v Praze. Tam se seznámil se slečnou Maruší Floriánovou z Nuslí. V roce 1944 se vzali a o rok později jsme se jim narodil já. Tatík po únorovém převratu 1948 sbalil maminku a mě a vrátil se do rodných Kunovic. V Praze se nedalo žít, říkal. Knihy vázal a také psal: Děcka, Bosá Léta, Hesla na vratech. Jeho knihařská dílna v Kunovicích se stala na dlouhá místech schůzek jeho přátel z okruhu literátů a folkloristů.

 

Vystudoval jste učitelství, kolik toho máte odučeno a kde, prosím?

Svoji první jednoroční kantorskou štaci jsem prožíval na Březové, na Kopanicích. Na vyučování zvonilo ve škole v 7 hodin ráno, takže z Kunovic z nádraží jsem musel jet v 5.30 ráno vlakem do Uherského Brodu, tam přesednout na autobus, který jel do Strání. Ten mě „vysadil“ na Studeném vrchu nad Březovou a odtamtud jsem scházel asi dva kilometry pěšky dolů do vesnice. Byl jsem ve škole za pět minut sedm – když bylo ovšem pěkné počasí. Takže jsem si tam pronajal v neobydleném domku malou jizbičku s kamny, starou selskou postelí, skříní a stolkem a bydlel jsem tam. To bylo fajn, ale jen do té doby, než začala zima. Na počátku 70. let nebylo dost uhlí, neměl jsem čím topit. Když se to dozvěděli moji žáci, šesťáci, přišli za mnou: „Naděláme vám dreva!“ řekli. Vydržel jsem s topením do jara! Ta epizoda byla pro mě, začínajícího učitele, velkou školou. Po vojně jsem pak nastoupil coby kantor do Vlčnova. Tam už jsem se nastěhoval jako ženatý na učitelskou bytovku a pobyl tam bezmála deset let. Vlčnovem již nejméně dvě století rok co rok projíždí Jízda králů; to bylo něco, co mně uchvátilo. Poté, co jsem „nasál“ paměť tradice, začal jsem hledat a objevovat smysl lidové kultury jako jeden z organizátorů Vlčnovských národopisných slavností. Vesnice mě přijala za svého – k šedesátinám mně bylo uděleno „čestné občanství“. Předával mi ho starosta obce na slavnostním zasedání rady a zastupitelstva. Byl to silný zážitek – ti radní a zastupitelé, kteří mě předávali certifikát čestného občanství, byli moji bývalí žáci.

 

Tam někde bych cítil příklon k filmu. Co třeba taková Pětka s hvězdičkou?

Když jsem psal scénář k této nestárnoucí filmové komedii vycházel jsem samozřejmě ze svých zážitků ve vlčnovské škole. Jde o humoristickou nadsázku, ale právě v ní se vlastně odráží i moje životní filozofie, vycházející z úsloví, že nic se nemá jíst tak horké, jak se navaří. A že humor a dobrá mysl jsou nejlepším lékem na všechny neduhy světa. Nicméně k filmu mě přivedla již koncem 70. let národní umělkyně Hermína Týrlová, kterou zaujala sbírka pověstí publikovaných pod názvem Vlčnovské vyprávěnky na pokračování v novinách, které jsem v Uh. Hradišti redigoval. Paní Týrlová mě pozvala do zlínských ateliérů a sdělila mi, že chce jednu z těch pohádek převést do filmové podoby a že tedy spolu napíšeme scénář. Tak vznikla v roce 1979 animovaná pohádka Jak si Jakub naposledy vystřelil. A poté mne dramaturgie Filmového studia oslovila, abych zkusil napsat námět k filmu ze školního prostředí. Trvalo to pár let, ale stálo to za to – Pětka s hvězdičkou (1985) je i po čtyřiceti letech od svého vzniku nestárnoucí film.

 

Pane Jiří, v šíři záběru osmdesáti lidských let JJ je folklór na čelném místě. Ne/z/mizí nám někdy v této rychlé době tradice, písničky, kroje, muzika?

Já jsem nedávno za podpory Syndikátu novinářů vydal pod názvem Osm ze Slovácka malý výbor ze své rané tvorby inspirované folklórem. Motto na straně 5 zní následovně: „Dokud budou mít lidé potřebu, schopnost a chuť hledat v kultuře předešlých generací zdroje ušlechtilých citů a krásy, schopnost tvůrčím způsobem se na ně napojovat a znovu je prožívat, pak není třeba mít o existenci folkloru obavy. Pokud někdy v budoucnu lidé onu potřebu, schopnost a chuť ztratí, pak i folklór zanikne. A nebude ho v tom případě škoda, neboť nebude nikoho, koho by oslovil. Jestliže tedy hrozí nějaké nebezpečí, pak nikoliv folklóru, ale nám lidem.

 

Bydlíte kousek od „svých“ milovaných Chřibů, často o nich píšete jako o magických, v čem to magično spatřujete?

V tom, že Chřiby víc než přírodním parkem jsou krajinou příběhů lidí, kteří v nich zanechali stopy od pravěku. Hradisko na Holém kopci má rozlohu 15 hektarů a jeho mohutné valy vybudovali lidé, kteří ta místa obývali na konci doby bronzové a počátku starší doby železné, tedy někdy mezi léty 1200 a 700 př.n.l. Podobných míst jsou v Chřibech desítky: mohylová pole, hradiska, skaliska, k nimž se váží pověsti, mnohdy ponuré, rozvaliny hrádků pozůstatků různých staveb. Zatímco na horu svatého Klimenta jezdí čerpat pozitivní energii senzibilové, Modla, tedy hora známá spíš jako Barborka, je zdrojem té negativní.

 

Každý člověk – a málo se to říká – potřebuje k tomu, aby byl úspěšný, bezva rodinu, můžete potvrdit? Jak to, čemu říkáme rodina, důležité?

Rodina vždycky v mých zájmech poněkud kulhala za mnou. Vůči oběma svým manželkám a svým dětem mám nesplatitelný dluh, samozřejmě v různém rozsahu.

 

A co takhle pojem přátelství?

Měl jsem a mám mnoho přátel. Ale intenzita toho vztahu je různá a hlavně – je to kategorie v čase proměnlivá. Neboť mým nejbližším přítelem vzhledem k profesi je počítač, pak manželka, která se mnou jezdí na čtenářské besedy po knihovnách a odváží mě za volantem domů pokud mi nalejí štamprli, což už se dnes bohužel stává zřídka. A taky mně napovídá, když mně vypadne jméno nebo letopočet. Zná moje texty, protože byla od prvopočátku jejich první čtenářkou. Nicméně každý měsíc se v Hradišti scházím s kamarády ve Sdružení starých pánů. Nespojilo nás kdysi mladické přátelství, ale v době, kdy již nejsme v aktivním věku, to byla potřeba sdílet své názory, i když veřejnost už o ně v podstatě nestojí. Ale my, staří pánové – primáš muziky, novinář, manažer výtvarné galerie, filmový dramaturg, divadelní režisér, fotograf a výtvarný recenzent, divadelník, jsme se dokonce pustili do divadla a sehráli jsme úspěšně Kachničky, divadelní taškařici sestavenou z mých textů. A kde jsou naši přátelé z časů dřívějších? Jiří Žáček napsal výstižný verš: „Kamarádi, kteří jste dospělí, ne smrt, život vás rozdělí.“ To je přesné.

 

 

 

Je čas bilancovat, jistě ano, ale když vás člověk vidí, říká si, tento pán přece musí mít spoustu plánů, vizí. Je to tak?

Při vědomí, že je mi osmdesát let, se držím při zemi. Rád bych dopsal pro nakladatelství REGIA 5. svazek edice „Tajemné stezky“. V tom předchozím, čtvrtém, jsem šel krajinou Luckého pole a přes Moravské Kopanice vystoupal na Javořinu. (Podhůřím Bílých Karpat do země bohyní a zbojníků.) A teď mi ještě zbývá sejít z Javořiny přes Horňácko na Strážnicko. Stihnu to ještě? Mohl bych už zůstat sedět doma a chodit na víno do blízké Mojí vinotéky. Ale není lepší odejít na cestě?

 

Našlo by se něco, co se Vám dosud nepovedlo splnit?

Nekladl jsem si nikdy velké cíle. Miloval jsem svoji práci, ať již učitele na základní škole anebo novináře v regionálním tisku. Podařilo se mi vydat posmrtně knihy mého táty, které nemohly za bývalého režimu vyjít: Knihovna v Kunovicích od té doby nese jeho jméno: Knihovna Fanka Jilíka. A těch mých knížek už je víc než třicet. Věcí, které se mi nepodařilo splnit je celá řada. Třeba přesvědčit svoji ženu, když sedí v autě vedle mě, že není fór, když říkám, že nevím, kolik rychlostí naše auto vlastně má. Myslí si, že jsem hlúpý záměrně, že to jen hraju.

 

Máte teď jako málokdo možnost popřát sám sobě k tomu krásnému výročí, už se těším, co to bude…

Především si přeji dopsat knížku pohádek o permonících pro mého malého dvouletého vnoučka Martínka, kterého málo vídám, ale často na něho myslím, protože žije s rodiči v Čechách. A jinak? Co si může přát osmdesátník? Zdraví. Pro sebe, a pro všechny, které jsem měl rád. K těm patří kromě rodiny redakční kolektiv týdeníku Slovácké noviny, který žil se mnou a já s ním v době, kdy tyto noviny měly týdenní náklad třicet tisíc výtisků.

 

S oslavencem si vyprávěl Jan Čada