MOSOL se vydal za Českým srdcem do Vídně

V pořadí již druhou výpravu do rakouské metropole uspořádal v adventních dnech 5. a 6. prosince 2022 Syndikát novinářů Moravskoslezského kraje. Hlavním cílem mise bylo historické centrum života vídeňských Čechů, tedy hotel Pošta a v něm sídlící spolek České srdce, s nímž novinářky seznámila paní Věra Gregorová.

Paní Gregorová, vrcholová představitelka zdejší spolkové činnosti, předsedkyně správní rady hotelu a mj. též sokolka, navazuje na generace svých předků, zejména na práci své babičky Anastazie Gregorové, jež stála u zrodu spolku České srdce. Ten sehrál pro českou a slovenskou menšinu ve Vídni nesmírně důležitou podpůrnou úlohu. Vznik Československa totiž znamenal zásadní změnu v životě desítek tisíc českých a slovenských obyvatel, převážně žen a dětí dělníků, řemeslníků a drobných živnostníků. V nuzném meziválečném období by řada členů naší národnostní menšiny bez vydatné pomoci Českého srdce, Školského spolku Komenský a Sokola nepřežila, a to často doslova. Budova současného hotelu Pošta poskytovala zázemí krajanským spolkům a sídlily v ní mj. také redakce.

České srdce vydávalo již od roku 1921 věstník, jenž se o dva roky později stal přílohou kulturní revue Dunaj, avšak vydavatelsky nejdůležitější byla dlouhodobá podpora Vídeňských svobodných listů, které vycházely tiskem od roku 1946. Vídeňské svobodné listy vydává nyní jako elektronický čtrnáctideník Menšinová rada české a slovenské větve v Rakousku.

V hotelu Pošta dodnes fungují spolkové místnosti a společenský sál, přízemí budovy disponuje divadlem. Fascinující je rozsáhlá sbírka cenných písemností, obrazů a dalších artefaktů dokumentujících historii života zdejších Čechů a Slováků. Historii podrobně zachycuje rovněž odborná publikace České srdce, československá sociální péče v Rakousku 1918–2018, která vyšla ke stému výročí spolku (vydal MatfyzPress v Praze).

Dílem náhody vyšlo ubytování novinářské mise jen pár kroků od Akademického gymnázia, kde přesně před 150 lety maturoval Tomáš Masaryk (1872). Budovu gymnázia navíc jako jednu z mnoha místních realizací stavěl Josef Hlávka, který ve Vídni studoval architekturu a zároveň vypomáhal v místní stavební firmě J. Šebka. Jen málokdo však ví, že mladý Hlávka dokonce dostal na starost i dostavbu Vídeňské opery, když během pouhých dvou měsíců zemřeli oba její architekti (více zde). Tuto skutečnost připomíná alespoň pamětní deska na Ringstrasse č. 6, jen pár kroků od slavné Vídeňské státní opery více viz např. zde.

Zajímavá je rovněž paralela technických univerzit sídlících na zcela shodné adrese Karlovo náměstí 13/Karlsplatz 13 – zatímco v Praze tam najdete památkově chráněnou budovu Českého vysokého učení technického, ve městě na Dunaji je to Technická univerzita Wien.

K tomu mi ještě místní novinářský kolega doplnil, že aktuálně je na vídeňských univerzitách po angličtině a němčině nejrozšířenějším jazykem právě čeština (před slovenštinou a maďarštinou).

Podle odhadů žilo ve Vídni před I. sv. válkou 300 tisíc Čechů a Slováků, což z ní činilo druhé největší české město po Praze. Není tedy divu, že jsou tu české stopy patrné na každém kroku, jen si tedy vybrat, jaké budete zrovna sledovat. A pokud svou misi zahájíte v kavárně, tak se radši vyhněte frontě u Sachera.

Text HaM, foto HaM a Marty