Novináři a s nimi rady na tenké právní niti

Volby do mediálních rad, nyní zvláště do Rady České televize, vykazují dva podstatné, vzájemně propojené rysy. Řada kandidátů – a bohužel často ti, kteří postupují do konečného výběru a potom i do rady – nemá velké ponětí, co jsou média veřejné služby a jak by měla podle zákona fungovat. Soudě podle otázek kladených kandidátům při veřejném slyšení příliš to nechápou ani leckteří členové volebního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR rozhodující o seznamu předkládanému poslancům ke konečnému rozhodování. Jednou z přehlížených příčin nynějšího neutěšeného stavu je opomíjená, přesto však zásadní okolnost. Právní řád České republiky obsahuje povícero závazných norem, které se týkají svobodného přístupu k informacím, nebo třeba tiskový zákon určující tak důležitá pravidla, jako je právo na opravu, nebo zákony o ČTK, ČRo či ČT. Ve všech však schází jedna věc. Současný český právní řád nezná pojem novinář. Odtud se odvíjí mnohdy nesnadné postavení členů novinářské obce. Pokud se před poslanci či jinými veřejnými činiteli zmíním o nepochopitelném stavu, že český právní řád nezná pojem novinář, první spontánní reakce vyzní ve smyslu „No a co má být?“. Jediné, oč se mohou novináři – s nimi všichni občané – opírat, je Ústava České republiky či přesněji Listina základních práv a svobod, která garantuje svobodu projevu a právo na informace a zakazuje cenzuru. Potom není divu, že debata, které schází pevný základ, sklouzává k jednotlivostem bez souvislostí, jako například k dotazům na kandidáty do Rady ČT, zda si myslí, že Česká televize má dost, anebo příliš mnoho kanálů, zda je ten či onen zpravodajský pořad takový, nebo makový. Výsledný dojem nemá daleko k rozpravám členů hasičského sboru z proslulého filmu Miloše Formana „Hoří, má panenko“. Ten film je nadsázkou, alegorií, takže česká média veřejné služby nemusí končit fraškou na hasičském plese nebo dokonce požárem. Ale neschopnost nebo v horším případě nevůle shodnout se na smyslu a roli médií veřejné služby se v posledních měsících neblaze promítají do jednání Rady České televize nebo Rady České tiskové kanceláře. Dnešní stav – a nejsou známky, že by se mohl lepšit – není výsledkem jen aktuální politické konstelace. Novely zákonů o mediálních radách po tzv. televizní krizi sice stanovily, že kandidáty do nich mají vysílat nejrůznější sdružení či spolky či instituce, ale až na výjimky se prosazovali předem vytipovaní exponenti politických stran v příkrém rozporu se zákonem, který předpokládá, že v radách budou zastoupeni různí reprezentanti významných názorových proudů ve společnosti. Ihned je nutno dodat, že dnešní hádkami rozkližované rady nejsou o nic lepší než ty jejich předchůdkyně, které blahovolně bez fundované diskuse schvalovaly dokumenty předkládané vedením. O to těžší bude náprava. Adam Černý, předseda Syndikátu novinářů ČR